Skinheadská subkultura vzniká na konci 60. let v Anglii. Koncem první poloviny 60. let se totiž na britské scéně objevuje specifická subkultura - tak zvaní mods. Nakrátko ostříhaní, oblečení do konzervativních obleků a téměř přepjatě upravení na straně jedné, na druhé straně vyznavači jízdy na skútrech, euforických drog a černé soulové hudby. Tato skupina poměrně rychle zanikla, aby ožila koncem desetiletí v poněkud pozměněné podobě - namísto určité zjemnělosti původních mods nastupuje drsný, ale stále uhlazený vzhled - těžké pracovní boty, pracovní košile, džínsy a krátké vlasy. Jako první z britských subkultur založili tito "hard mods" svou hudbu kromě soulu i na rytmech jamajské taneční hudby reggae a ska. V těchto letech totiž v Anglii vznikají první rozsáhlejší enklávy přistěhovalců z bývalých britských držav v karibské oblasti. Část mladšch přistěhovalců vytvořila svéráznou skupinu, nazývanou Rude Boys, charakteristickou typických oblečením, argotem a především chováním nespoutaným konvencemi či úctou k autoritám. Mods byli těmito gangy fascinováni. Na první pohled neslučitelné kulturní okruhy, jamajští imigranti a bílá dělnická mládež, tak zrodily na svém dotyku subkulturu, která posléze přetrvala desetiletí - skinheads.
Subkulturou nazýváme skinheady proto, že při svém vzniku neměli charakter politického hnutí; jednalo se o dobový sociální protest dělnické mládeže z průmyslových aglomerací. Raní skinheads, původně nazývaní také Boot Boys, se kromě typického zjevu, převzatého od mods, vyznačovali hrdostí na svůj dělnický původ, patriotismem, puritánstvím, distancovali se od hippies, drog a intelektualismu. Oblíbenou hudbou bylo ska a reggae. Důležité místo v názorovém poli skins první generace měl výše naznačený odpor proti hippies - zejména dlouhé vlasy jako symbol nenásilí a erotismu jsou odmítnuty v samé podstatě stylu skinheads. Svou módou, šovinismem, patriotismem, zápalem pro pivo, box a fotbal a dalšími rysy se skinheads podle některých autorů pokusili symbolicky znovu vytvořit tradiční anglickou dělnickou komunitu.
V té době ještě neměly skinheadské skupiny rasistický nebo xenofobní charakter, jejich problematičnost spočívala pouze v agresivitě, manifestované častými výtržnostmi a rvačkami, nezřídka páchanými ve spojitosti s fotbalovými zápasy. Zanedlouho se však začali dostávat do konfliktů s policií. Některé party skinheads se ve svých násilnostech zaměřovaly i na studenty, homosexuály a výjimečně i na Pákistánce, odlišné náboženstvím a hodnotovým systémem.
Hnutí již počátkem 70. let značně zesláblo. K oživení došlo až na konci desetiletí ve spojení s explozí hnutí punk. Tehdy poklesla britská ekonomika na nejnižší bod od druhé světové války, což přineslo řadu sociálních problémů. V této situaci vzniká unikátní ,provokativní punková subkultura' úzce spojená s novým hudebním výrazem. Zároveň přichází revival polozapomenutého skinheadského kultu; oproti původnímu apolitickému pojetí subkultury se část skinheads začíná radikalizovat směrem doprava. Došlo k tomu zřejmě především ve spojitosti se zhoršením ekonomické situace a zvyšující se nezaměstnaností, postihující převážně málo kvalifikované mladé muže. Z tohoto stavu vinila část občanů přistěhovalectví, "ubírající" práci rodilým Britům. Velmi podstatným faktem bylo, že potenciálu obsaženého ve fyzicky zdatných a vlastenecky laděných skinheads si zároveň povšimla některá politická seskupení hlásící se ke krajní pravici. Nová internacionála.
Neopomenutelnou úlohu při formování skinheads jako mezinárodního politického hnutí sehrál mladý muž jménem Ian Stuart Donaldson. Právě tento talentovaný hudebník založil r.1977 kapelu Skrewdriver, ventilující jeho svéráznou pravicovou filosofii o násilí, přežití a rebelství a o dva roky později zorganizoval menší politickou skupinu White Noise, která brzy upoutala pozornost neonacistické organizace British National Front. V roce 1981 se Donaldsonova politická buňka přejmenovala na Blood and Honour Club.
Kolem roku 1982 se část anglických rockových skupin začala vracet ke klasické hudební formě hospodských popěvků, tzv. oi hudbě (oi je hovorový pozdrav užívaný londýnskými dělníky). Postupně vzniká celá scéna, založená na hard rockové verzi jednoduchých, rytmických písní se sborovými refrény a patriotickýchi texty.
S vlnou nacionalistických nálad začal stoupat počet trestných činů, zaměřených proti cizincům, přičemž většina pachatelů pocházela z řad skinheads. Ultrapravicová větev hnutí na sebe rychle strhla pozornost médií a společnost tak začala skinheads odsuzovat. Nepolitičtí skinheads se však od tohoto směru distancovali. Uvnitř britské hudební scény se v této souvislosti začala formovat protirasistická levicově orientovaná fronta rockových hudebníků.
V této době (první polovina 80. let) se skinheadské hnutí dostalo na kontinent a rychle tu zdomácnělo. Dominantním se bohužel stál právě fašisující směr (který se v Německu vlivem tradic dostává na neonacistické pozice). Obdobná je i situace v Itálii, Španělsku, Belgii, Francii, Skandinávii. Důležitou úlohu při integraci evropských neonacistů měla již zmíněná organizace Blood and Honour, která se od roku 1987 otevřeně deklarovala jako nacionálně socialistická; v jejím londýnském sídle se scházejí špičky tohoto hnutí, včetně německého ultrapravicového teroristy Manfreda Roedera. Tak vzniklo silné celoevropské společenství, postavené na propojení ideových východisek (neonacismus, neofašismus), subkulturního stylu (jednotná image, symbolika, agresivita) a hudby (white rock).
Jak jsem již říkala, k nám se
toto hnutí začalo šířit koncem 80. let a skupina Orlík která
měla velký vliv na tehdejší mládež kult skinheads ještě více
zpopularizovala.
Od pokusů organizovat naše skinheads na bázi nacionálního cítění
s důrazem na husitské tradice (tzv. kališnictví,
reprezentované spolky jako Jednota kalicha, Nová česká
jednota nebo Liga čechů) se hnutí v první polovině 90tých
let z drtivé části přiklonilo na rasistické, autoritářské
až fašistické nebo nacionálně socialistické pozice.
Podobný vývoj lze zaznamenat i v ostatních zemích bývalého východního bloku. Otevření hranic a společnosti vůbec s sebou přineslo i řadu problémů, které se občané museli učit přijímat a nové vlády řešit (přistěhovalectví, nárůst kriminality a její import, rozšíření drogové scény, prostituce a jevy s ní spojené, nezaměstnanost a mnoho dalších). Demokratizace poměrů obnažila i dříve neřešené sociální jevy, m.j. otázku integrace etnických minorit, konkrétně Romů.
Pravicové křídlo skinheads u nás zaznamenává stálý, i když pomalejší příliv sympatizantů. Výrazným trendem je stále se snižující věk sympatizantů - výjimkou dnes nejsou ani žáci základních škol, tzv. "Kinderskins". Z hlediska sociálního složení dominují učni, středoškoláků, i když se také objevují, je minimum. Mezi staršími členy pak převažují dělnické profese a nezaměstnaní. Z analýzy pachatelů pravicově extremistických trestných činů v SRN vyplývá, že např. v Sasku jich 60% nemá dokončených deset tříd základního vzdělání. Tentýž materiál udává, že přibližně čtvrtina pachatelů je dospělých (tj. přes 21 let věku), zbylé tři čtvrtiny tvoří rovným dílem mladiství (14-18 let) a mladí dospělí (18-21 let).
Co se skinheadství týče, jde sociologicky řečeno o subkulturní zájmové vrstevnické skupiny, které svým členům poskytují pocit sounáležitosti, kamarádství a návaznosti na tradice. Tato "kontinuita" je demonstrována především přísně neměnným stylem oblékání od určitých oděvních firem (Lons Dale, Fred Perry, Ben Sherman) a hudbou ska. Názory a hodnotové orientace tradičních skinheads jsou poměrně konzervativní, velmi preferovanými hodnotami jsou stálý partnerský vztah, založení rodiny, dobrá práce, odpor k drogám s výjimkou alkoholu.