Henri de Toulouse-Lautrec

Když se Henri Marie Raymond de Toulouse-Lautrec-Monfa narodil 24. prosince 1864, nad jeho rodným městem Albi zuřila prudká sněhová bouře. Henri byl synem hraběte Alphonse Charlese Jeana Marie de Toulouse-Lautreca a jeho sestřenice komtesy Adele Zoe Marie Marquette Tapie de Celeyran de Monfa. Jeho rod byl rodem velmi vlivných šlechticů již od doby Karla Velikého. Henriho rodiče byli bratranec a sestřenice, sňatek uzavřeli, aby zachovali rodové tradice a nepřišli o majetek.

Mladý Henri nikdy nebyl obzvlášť silné dítě, byl však vždy veselý a živý, rád poroučel svým bratrancům a sestřenicím. Byl dobrým studentem a rychle se učil. Často si však na školní život stěžoval, podle jeho vyprávění si na jedné zkoušce vymyslel citáty, které nikdy neexistovaly, a profesor chtěl vypadat vzdělaně a přijal je s otevřenou náručí. Když Henrimu bylo 14 let, upadl a zlomil si obě nohy ve stehnech, což zcela zastavilo jeho růst. I přes mnohé snahy bezpočtu lékařů a návštěvy lázní mu kosti nesrostly dobře. Henri byl maličký, měřil méně než 150 centimetrů, jeho krátké slabé nohy jen těžce udržovaly jeho hruď a velkou hlavu, kulhal a chodil o holi.

V roce 1873 se jeho rodina přestěhovala do Paříže a v roce 1880 začal Henri brát hodiny kreslení u svého strýce Charlese de Toulouse-Lautreca. Dva roky poté vstoupil do studia oslavovaného pařížského malíře Leona Bonnata. Brzy však odešel, neboť nebyl spokojený s pedantskou a přísnou atmosférou. V roce si 1884 Toulouse-Lautrec pronajímá byt na 19a Rue Fontaine, poblíž Degasova studia. Začíná chodit do restaurantu na Montmartre a zakládá si vlastní studio na 27 Rue Caulaincourt na rohu Rue Tourlaque. Jeho rodiče s jeho uměleckými ambicemi nesouhlasí, Henri tedy na krátký čas zcela přerušuje veškeré kontakty s nimi a vzdává se finanční podpory. Rodiče však o několik týdnů později od svého rozhodnutí odstoupili a začali mu zase posílat peníze na jeho malířské plány. Ve stejné době se také Toulouse-Lautrec seznamuje z Vincentem van Goghem, který se brzy stává jeho dobrým přítelem.

Počátek Lautrecovy produktivní éry se datuje rokem 1889, kdy je na Boulevardu Clichy otevřen kabaret Moulin Rouge, kde objevuje dekadentní svět umělců, literátů a prostitutek, který potřebuje být neustále zkoumán z pohledu potěšení, které poskytuje svým bohatým zákazníkům, i z pohledu pracovního prostředí spodiny Paříže. Lautrec pije bezpočet lahví alkoholu, skečuje dlouhé noci a pomalu se stává známou postavou kabaretů a nevěstinců.

V nevěstincích se Lautrec setkává s fascinujícími modely. Brzy se stává blízkým přítelem a milým společníkem všech žen, které pozoruje ve všech situacích jejich každodenního života. Pozice francouzské prostitutky té doby je zcela unikátní v celé Evropě. Londýn měl tehdy 24.000 prostitutek, Paříž s polovičním počtem obyvatelstva celých 41.000! Francie vydávala dokonce ročenku všech významných prostitutek 'Guide Rose', chlapcova první návštěva nevěstince byla ve společnosti stejně prestižním a slavnostním okamžikem jako první přijímání v kostele. V době školních prázdnin byly nevěstince tak přeplněné studenty, že stálí zákazníci museli zrušit svá 'jednání'. Pozice vlivných prostitutek (Grandes Horizontales) byla inspirací pro kulturní dění a literaturu.

Lautrec maloval prostitutky jako lidské bytosti, bez ironie, sentimentality a odsuzování. Byl okouzlen jejich bezprostředností a přirozeností, se kterou se pohybovaly nahé. Ve společnosti obyčejných žen si Lautrec byl vždy vědom svých fyzických nedostatků, s prostitutkami se však cítil uvolněný, byl jim svým způsobem roven a veřejné domy se brzy staly jeho jediným útočištěm. V obrazech intimně se objímajících žen se Lautrecovi podařilo popsat něžnou atmosféru zákulisí veřejných domů. Oficiální Salon však jeho díla zamítá. Společnost konzervativního umění Francie nikdy Lautrecovi neporozumněla, neboť nedokázala pochopit jeho odlišnost od tradic a tématu v jeho dílech. V některých novinových článcích se dokonce objevily komentáře, že 'Lautrec maluje ošklivost jako odraz sama sebe'. Lautrec je však příliš impulzivní na to, aby se podal konformitě společnosti.

V letech 1894 a 1895 Lautrec navštěvuje několikrát Brusel, Lisabon, Madrid a Londýn, kde se mimo jiné setkává s Oscarem Wildem. Po návratu z cest je však méně produktivním, neboť se mu pomalu zhoršuje zdraví. Je zcela závislý na alkoholu, jeho slábnoucí tělo ho pomalu zrazuje. Jednoho únorového rána v roce 1898 dostává nervový záchvat a odebírá se na radu své matky do soukromého sanatoria, ze kterého je uvolněn 20. května 1898. Pobyt v sanatoriu mu pomáhá jenom na krátký čas a Lautrec marně bojuje se svou závislostí na levném absinthu míchaném s konňkem a brandy. Lautrec si dokonce jednou v opilosti zlomil klíční kost, domů byl často přiváděn policií. Závislost na alkoholu ovlivňovala také jeho chování - dříve mírumilovný Lautrec se nyní choval naprosto nepředvídatelně, bez důvodu se pouštěl do hádek. Spal s klackem, pro případ, kdyby na něj někdo ve spánku zaútočil. Podlahu svého bytu měl denně vymývanou parafínem, neboť se domníval, že je zaplavena mikroby.

Jeho zdraví nezadržitelně chátrá. Zimu 1900 tráví v Bordeaux se svou matkou, na jaře se vrací do Paříže. Tam dokončuje všechny nedokončené obrazy a organizuje svá díla do skupin, je však slabý, bez života a nadšení. V červenci opouští Paříž nadobro. V polovině srpna je na letním sídle své rodiny v Taussat postižen mrtvicí a paralyzován na nohou. Je téměř hluchý a má záchvaty deliria a halucinací. Brzy upadá do komatu a umírá v domě své matky v Malrome poblíž Bordeaux v raních hodinách 9. září 1901. Henri de Toulouse-Lautrec po sobě zanechal 737 olejomaleb, 275 vodomaleb, 368 tisků a plakátů a 5.084 kreseb.